Asi nebudu sám, koho v posledních měsících občas popadne zoufalství a znechucení nad všemi násilnickými výkřiky a hrdinnými návrhy, jak co nejnápaditěji někoho deportovat, zavřít nebo nechat postřílet. Přitom se vlastně nebojím toho, že to tu někdo vezme do vlastních rukou a lynčování chudáků proviněných touhou po normálním životě mimo válku se stane běžnou realitou. Bojím se věci, která jde do mnohem větší hloubky.
Mnohem větší strach mi nahání myšlenky, co se stane se společností, která zapomněla diskutovat. Která už dlouhé roky nemá žádný pozitivní cíl a její vnější projev je řízen pudovým strachem. Podívejte se kam jsme se dostali. Místo konstruktivní debaty se urážíme, když nás pět stovek úctyhodných a vzdělaných lidí upozorní, že takhle se nediskutuje a, že existuje něco jako ověřitelná fakta, dostane se jim vydatné porce nadávek z jedné strany a jen velmi vlažné podpory z té druhé. A v tom je ten hlavní problém.
Projevy a pohnutky lidí, kteří se společensky orientují podle jedné rasistické nuly se síťkou na motýly tu řešit nebudu. Mnohem víc mě mrzí, že hlas nás všech ostatních, pro které nejsou pravda, láska, solidarita, vstřícnost, slušnost a vzdělání prázdné pojmy, jsou slyšet tak málo. Situace, kterou tu máme totiž není jen vina populistických politiků a rádoby aktivistů, kteří si kompenzují svůj pocit bezvýznamnosti. Je to vina nás všech, kteří tiše víme, že je to špatně, ale nepálí nás to zas až tak moc, abychom s tím něco dělali. A tak pomalu čekáme, jestli se to vyřeší a riskujeme, že se tu z nenávisti stane norma.
Přitom je to pitomost. Proč nejsme slyšet, když nás musí být tolik? Když jsem před Vánoci 2011 šel Prahou se smutečním průvodem za prezidenta Václava Havla, sešly se nás tisíce. Po dlouhé době a na chvíli zase naposled jsme mohli cítit tu sílu, která pramení ze společné myšlenky a společného boje za dobrou věc.
Musíme být hlasitější. Jasně říct, že tohle už je za čárou. Že nechceme vychovávat děti ve společnosti, kde se za odlišný názor nebo pokrývku hlavy vyhrožuje. Dát všem těm nešťastným lidem co si po večerech stloukají šibeničky jasně najevo, že nedovolíme, aby se jejich strach postavil do cesty naší budoucnosti. Nevím, přesně jak to udělat, koneckonců, na jednoduchá řešení nevěřím nikde. Chci jen vám všem, kteří smýšlíte stejně jako já, říct, že v tom nejste sami. A budu rád, když to připomenete vy mně. A třeba nás uslyší i někdo další.